Příběh Françoise Hubera patří k nejpozoruhodnějším v dějinách přírodních věd. Tento ženevský vědec přišel o zrak v pouhých patnácti letech — přesto se stal největším entomologem své doby a autorem nejpřesnějších pozorování včelí biologie, jaká 18. a 19. století zaznamenalo. Svůj výzkum prováděl doslova rukama své manželky a věrného sluhy, přičemž výsledky předčily vše, čeho dosáhli jeho vidící kolegové.
Život a ztráta zraku
François Huber se narodil 2. července 1750 v Ženevě do zámožné patricijské rodiny. Byl nadaným a bystrým studentem s živým zájmem o přírodní vědy. Ve věku patnácti let však začal rychle ztrácet zrak — pravděpodobně v důsledku choroby sítnice — a do dvaceti let byl prakticky zcela slepý.
Přes tuto zdrcující ránu osudu neztratil Huber intelektuální vitalitu. Oženil se s Marie-Aimée Lullin, ženou výjimečné trpělivosti a bystrosti, která se stala jeho „očima“ — doslova popisovala vše, co pozorovala pod lupou, na voštinách nebo uvnitř úlu, zatímco Huber kládl otázky, vyhodnocoval data a formuloval hypotézy. K tomuto souboru pak přibyl François Burnens, neobyčejně vnímavý sluha, který prováděl praktické experimenty přesně podle Huberových pokynů.
Listový úl — průlomový vědecký nástroj
Aby mohl systematicky pozorovat včelí chování, navrhl Huber revoluční konstrukci: tzv. listový úl (ruche feuillets, book hive). Tento úl se skládal z řady tenkých rámků — „listů“ — které bylo možné otevírat jako stránky knihy a přesně sledovat stav každého plástve, rozložení plodiště, přítomnost královny i chování dělnic.
Listový úl nebyl určen primárně k hospodářskému chovu včel, ale k vědeckému výzkumu. Teprve jeho existence umožnila systematicky sledovat, co se v úlu děje krok za krokem, aniž by bylo nutné včelstvo rušit nebo ničit plásty. Z dnešního pohledu šlo o předchůdce moderních pozorovacích úlů se skleněnými stěnami.
Vědecké objevy a Nouvelles observations
Výsledky desetiletí systematického výzkumu Huber shrnul ve svém stěžejním díle Nouvelles observations sur les abeilles (Nová pozorování o včelách), vydaném poprvé roku 1792 a rozšířeném ve druhém vydání v roce 1814. Tato kniha obsahuje řadu přelomových poznatků:
Huber jako první přesně popsal a zdokumentoval páření včelí královny — potvrdil, že k němu dochází za letu ve vzduchu, mimo úl, a popsal roli trubců v tomto procesu. Vyvrátil tak mnohé dobové mýty (včetně představy, že se královna páří uvnitř úlu). Dále popsal stavbu včelí cely, proces líhnutí, výrobu vosku z tělních žláz dělnic — věc, která byla tehdy sporná a někteří vědci tvrdili, že včely vosk sbírají z rostlin spíše než tvoří. Huberovy důkazy tuto otázku jednou provždy uzavřely.
Podrobně rovněž zkoumal chování včelí královny, rivalitu mezi královnami při rození nového roje, a jako jeden z prvních systematicky studoval komunikaci včel — byť fonetické teorie o „tanci“ musely počkat na Karl von Frische o více než sto let.
Odkaz
François Huber zemřel 22. prosince 1831 v Lausanne. Byl pravidelně zmiňován Charlesem Darwinem v O původu druhů jako spolehlivý pozorovatel a seriózní vědec. Jeho dílo ovlivnilo celou generaci entomologů a včelařů, kteří na jeho základech budovali moderní apidologii. Huberův příběh je i inspirativním příkladem lidské vůle: slepec, který pozoroval přírodu více a přesněji než většina vidících — a zanechal vědecké dílo, jež obstálo po staletí.
