Historie léčebného využití včelích produktů (2)

Med, propolis, mateří kašička i včelí jed provázejí lidskou medicínu tisíce let – dávno předtím, než vznikl samotný pojem „apiterapie“. Podívejme se, jak se využívání včelích produktů v léčitelství vyvíjelo od starověkého Egypta až po vznik moderního oboru na přelomu 19. a 20. století.

Dřív než se apiterapie stala organizovaným oborem se svými společnostmi, kongresy a odbornou literaturou, byla po tisíciletí součástí lidové medicíny prakticky na všech kontinentech. Tento článek se drží čistě historické linie – od nejstarších dochovaných záznamů přes středověk a tradiční medicínské systémy až po klíčové postavy, které v 19. a 20. století položily základy dnešní apiterapie. O tom, co k těmto tradičním praktikám říká současná věda, pojednávají další díly seriálu „Základy apiterapie“.

Starověk: první doložené záznamy z Egypta, Mezopotámie, Řecka a Říma

Nejstarší dochované písemné zmínky o léčivém využití včelích produktů pocházejí ze starověkého Egypta. Egyptský lékařský papyrus Ebers (přibližně 1550 př. n. l.), jeden z nejrozsáhlejších dochovaných lékařských textů starověku, obsahuje desítky receptů, v nichž se med kombinuje s dalšími látkami k léčbě ran, popálenin a zažívacích potíží. Med se v egyptské medicíně používal i jako nosič pro jiné léčivé přísady a jako součást balzamovacích směsí.

Podobné záznamy najdeme i v sumerských klínopisných tabulkách z Mezopotámie, které patří mezi vůbec nejstarší medicínské texty lidstva a med v nich figuruje jako součást léčebných předpisů. Historicko-medicínský přehled publikovaný v Journal of the Royal Society of Medicine shrnuje, že používání medu k léčbě ran je doloženo napříč starověkými civilizacemi a jeho popularita se v západní medicíně vytratila teprve s nástupem moderních antibiotik ve 20. století (Zumla & Lulat, 1989).

Ve starověkém Řecku se o léčivých účincích medu a včelích produktů zmiňují texty připisované Hippokratovi, později také Aristotelés ve svých přírodovědných spisech. Řekové navíc propolis využívali i mimo medicínu – například jako složku vonných směsí. V římské medicíně se propolisu věnoval přírodovědec Plinius starší, který popsal jeho použití k „vytahování“ cizích těles z ran a k léčbě obtížně se hojících vředů; podobně o léčivém využití medu a propolisu psal i řecký lékař působící v římské armádě Dioskorides (Kuropatnicki et al., 2013).

Egyptské a starořecké mýty jako odraz úcty ke včelám

Úcta ke včelám a jejich produktům se v antickém světě promítla i do mytologie a symboliky – včela byla v Egyptě symbolem Dolního Egypta a objevovala se na hrobkách a chrámech, v Řecku byla spojována s věštírnou v Delfách. Tato symbolická rovina sama o sobě není lékařským důkazem ničeho, ale dobře ukazuje, jak hluboko bylo vnímání včelích produktů jako něčeho vzácného a léčivého zakořeněné v tehdejší kultuře.

Čína a další tradiční medicínské systémy

Podle dostupných historických pramenů sahá používání včelích produktů v čínské medicíně zpět přibližně dva tisíce let – dobové texty popisují med i další produkty úlu jako součást tradiční farmakopeje. Čínská tradiční medicína pracovala s medem nejen jako s léčivem samotným, ale často i jako s pojivem či „nosičem“ pro jiné bylinné směsi, což usnadňovalo jejich podání a případně i chuťovou přijatelnost.

Podobně se včelí produkty objevují i v tradičních medicínských systémech Indie, Blízkého východu a dalších oblastí – vždy v kontextu dobových představ o zdraví a nemoci, které se výrazně lišily od dnešního biomedicínského rámce. Je důležité mít na paměti, že tyto historické prameny dokládají rozšířenost používání, nikoli ověřenou účinnost podle dnešních standardů medicíny založené na důkazech – tomuto tématu se podrobně věnuje samostatný článek o tom, co k apiterapii říká současná věda.

Středověk a raný novověk: útlum v oficiální medicíně, přežívání v lidové tradici

S nástupem středověku léčivé využití včelích produktů v evropské „učené“ medicíně z velké části ustoupilo do pozadí, zejména pokud jde o propolis. Podle přehledové studie publikované v časopise Evidence-Based Complementary and Alternative Medicine se ovšem znalost jeho léčivých vlastností nikdy zcela nevytratila – přežívala především v lidovém léčitelství, obzvlášť ve východní Evropě, kde se propolisu díky jeho antimikrobiálním vlastnostem začalo přezdívat „ruský penicilin“ (Kuropatnicki et al., 2013).

Zájem o propolis a další včelí produkty se částečně obnovil v období renesance, kdy raně novověcí bylináři – například anglický lékárník a botanik John Gerard nebo bylinář Nicholas Culpeper – zaznamenávali jeho použití při zánětlivých stavech a hojení ran ve svých herbářích. Med si po celý středověk i raný novověk udržoval pevné místo v lidovém léčitelství jako prostředek k ošetřování ran a popálenin, byť bez jakéhokoli vědeckého zdůvodnění, proč vlastně funguje.

Zajímavé je, že i severské lékopisy 17. a 18. století zaznamenávají propolis jako součást tzv. cerátů – léčivých voskových přípravků určených k zevnímu použití, což dokládá, že tradice nebyla omezena jen na jižní a východní Evropu (Kalle et al., 2025).

Zrod moderní apiterapie: Filip Terč a přelom 19. a 20. století

Za skutečný počátek moderní, systematicky zkoumané apiterapie je považován konec 19. století a jméno lékaře Filipa Terče (1844–1917). Terč, rodák z Čech, který později působil ve slovinském Mariboru, si všiml, že včelaři trpící revmatismem, kteří byli opakovaně žihaní včelami, měli často mírnější potíže než pacienti bez tohoto kontaktu. Od 70. let 19. století proto systematicky zkoumal souvislost mezi včelím bodnutím a revmatickými onemocněními a v roce 1888 publikoval svou klíčovou práci s názvem „Zpráva o pozoruhodné souvislosti mezi včelím bodnutím a revmatismem“ (Kalle et al., 2025).

Terčova práce se stala impulsem pro další zkoumání léčebného potenciálu včelího jedu v Evropě i Severní Americe – zpočátku šlo především o lidové a laické léčitelské praktiky, teprve postupně se k tématu začali vyjadřovat i lékaři a začaly se objevovat první injekční formy včelího jedu. Podrobněji o mechanismech účinku a bezpečnosti včelího jedu pojednává samostatný článek na této stránce.

Terčovo pozorování z konce 19. století je typickým příkladem toho, jak historická praxe – v tomto případě opakovaná zkušenost včelařů – dala podnět k pozdějšímu systematickému zkoumání. Samo o sobě ovšem takové pozorování ještě nesplňuje nároky, které se dnes kladou na klinický důkaz.

20. století: formalizace oboru a mezinárodní rozmach

Terčovo dílo navázal na počátku 20. století maďarský lékař Bodog Felix Beck (1868–1942), který v roce 1935 vydal knihu „Bee Venom Therapy“ (Léčba včelím jedem). Tato publikace výrazně ovlivnila vnímání terapie včelím jedem v USA a přispěla k jejímu rozšíření mezi lékaři i laickou veřejností (Kalle et al., 2025).

Ve druhé polovině 20. století se apiterapie jako obor výrazně rozvíjela zejména ve východní Evropě. V tehdejším Sovětském svazu se od konce 50. let stala předmětem státem podporovaného výzkumu i výroby – vznikaly farmaceutické provozy vyrábějící propolisové přípravky a v 70. a 80. letech probíhal ve státních včelařských provozech organizovaný sběr pylu pro léčebné účely. Rumunsko se v 80. letech 20. století stalo jedním z hlavních evropských center produkce apiterapeutických přípravků (Kalle et al., 2025).

V západní Evropě se trh s apiterapeutickými produkty rozvinul výrazněji až v 90. letech 20. století a formální národní odborné asociace vznikaly ještě později – například v Německu v roce 1999, ve Francii v roce 2008 a v Itálii až v roce 2015 (Kalle et al., 2025). Tento vývoj dobře ilustruje, že to, co dnes vnímáme jako „tradiční“ apiterapii, je ve skutečnosti kombinací mnohatisícileté lidové zkušenosti a poměrně mladé snahy o její systematické, organizované zkoumání a formalizaci coby samostatného oboru.

Od lidové tradice k dnešní apiterapii

Historický oblouk od egyptských papyrů přes čínské lékařské texty a středověké bylináře až k Terčovi a Beckovi ukazuje jednu důležitou věc: včelí produkty patří mezi nejdéle a nejrozšířeněji používané přírodní látky v dějinách léčitelství vůbec. Zároveň je ale nutné rozlišovat mezi dlouhou historií používání a vědecky ověřenou účinností či bezpečností podle dnešních standardů – tomu, jak se moderní apiterapie staví vedle konvenční medicíny a jaké důkazy dnes k dispozici skutečně máme, se věnují další články této rubriky.

Zájemce o konkrétní včelí produkty a jejich vlastnosti odkazujeme také na starší články na tomto webu, například o léčivých vlastnostech včelího jedu, o mateří kašičce nebo o přípravě propolisové masti.

Časté otázky

Kdo je považován za zakladatele moderní apiterapie?
Za klíčovou postavu vzniku moderní, systematicky zkoumané apiterapie je považován lékař Filip Terč, který v roce 1888 publikoval práci o souvislosti mezi včelím bodnutím a revmatismem. Na jeho práci později navázal maďarský lékař Bodog Felix Beck, jehož kniha z roku 1935 obor dále popularizovala.

Používali včelí produkty už staří Egypťané?
Ano. Egyptský lékařský papyrus Ebers z doby kolem roku 1550 př. n. l. obsahuje řadu receptů s medem používaných k léčbě ran a dalších obtíží, med se objevuje i v mezopotámských klínopisných textech.

Znamená dlouhá historie používání, že jsou včelí produkty bezpečné a účinné?
Ne automaticky. Historická rozšířenost dokládá kulturní a léčitelskou tradici, nikoli vědecky ověřenou účinnost či bezpečnost podle dnešních standardů. Tomu, co k jednotlivým včelím produktům říká současný výzkum, se věnují další články této rubriky.

Byla apiterapie ve 20. století oficiálně uznávaným lékařským oborem?
Postupně se formalizovala, ale šlo o pozvolný proces – organizovaný výzkum a produkce se rozvíjely zejména v Sovětském svazu a Rumunsku od poloviny 20. století, zatímco v západní Evropě vznikaly národní odborné asociace až v 90. letech 20. století a později (např. Německo 1999, Francie 2008, Itálie 2015).

Zdroje

1. Zumla A, Lulat A. (1989). Honey – a remedy rediscovered. Journal of the Royal Society of Medicine, 82(7), 384–385. DOI: 10.1177/014107688908200704. PMID: 2685300. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/2685300
2. Kuropatnicki AK, Szliszka E, Krol W. (2013). Historical Aspects of Propolis Research in Modern Times. Evidence-Based Complementary and Alternative Medicine, 2013, Article ID 964149. DOI: 10.1155/2013/964149. PMID: 23710243. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/23710243
3. Kalle R, Stryamets N, Cutuca DL, et al. (2025). Beekeepers as guardians of apitherapeutic knowledge in Estonia, SW Ukraine, and NE Italy. Journal of Ethnobiology and Ethnomedicine, 21, 10. DOI: 10.1186/s13002-025-00764-6. PMID: 40065320. pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/40065320
4. Encyclopedia.com. Apitherapy (encyklopedické heslo, doplňkový zdroj pro dataci Terčovy publikace z roku 1888). encyclopedia.com/apitherapy

Tento článek je součástí seriálu Seriál Apiterapie – přehled a obsah všech dílů.

Pokračujte dalším dílem seriálu: Apiterapie versus moderní medicína