Aristotelés (384–322 př. n. l.) byl starověký řecký filozof a přírodovědec, žák Platónův a učitel Alexandra Velikého, který je považován za jednoho z prvních myslitelů, jenž systematicky a na základě pozorování popsal život včel. Ve svém rozsáhlém přírodovědném díle Historia animalium (Dějiny zvířat) věnoval včelám samostatné pasáže, ve kterých popisoval stavbu úlu, dělbu práce mezi včelami i způsob, jakým společenstvo funguje jako celek.
Aristotelés si všímal existence různých typů včel v úlu – rozeznával jedince, které dnes označujeme jako dělnice a trubce, a spekuloval i o roli tzv. „krále“ včelstva, protože pohlaví matky ještě nebylo v jeho době správně rozpoznáno. I přes tento omyl, který přetrval v evropském myšlení téměř dva tisíce let, byla jeho pozorování chování včel, jejich komunikace při hledání potravy a organizace práce v úlu na svou dobu pozoruhodně přesná.
Ve svém díle se zabýval i rojením, stavbou plástů a získáváním medu, přičemž čerpal jak z vlastního pozorování, tak z poznatků tehdejších řeckých včelařů. Jeho popisy byly po staletí přejímány dalšími antickými i středověkými autory píšícími o přírodě a hospodářství.
Aristotelovo dílo mělo zásadní vliv na formování evropské přírodovědy obecně a jeho pozorování včel patří mezi vůbec nejstarší dochované systematické záznamy o životě tohoto hmyzu, na které později navazovali autoři jako Vergilius nebo Plinius starší.
Zajímavostí je, že mýtus o „králi“ včelstva, který Aristotelés a po něm mnozí další přejímali, byl vyvrácen až v 17. století, kdy holandský přírodovědec Jan Swammerdam pomocí pitvy prokázal, že vůdčí jedinec úlu je ve skutečnosti samice – matka.

