Brtnictví představuje nejstarší historicky doloženou formu organizovaného využívání včelstev člověkem na území střední a východní Evropy a předcházelo o celá staletí modernímu úlovému včelaření. Základem byla tzv. brť, přirozená nebo uměle vytesaná dutina ve kmeni vzrostlého, obvykle listnatého stromu, kterou si buď včelstvo samo vyhledalo jako přirozené hnízdiště, nebo kterou brtník cíleně vysekal sekerou a dlátem do vhodného stromu v hlubokém lese.
Brtník o brť pravidelně pečoval, chránil ji před medvědy a jinými škůdci pomocí důmyslných zábran, a jednou až dvakrát ročně z ní opatrně vybíral část plástů s medem, aniž by včelstvo zcela zničil, neboť brť představovala trvalý a dlouhodobě využívaný zdroj obživy. Brtnictví bylo natolik hospodářsky významné, že se v raném středověku vyvinulo zvláštní obyčejové, později i psané brtnické právo, upravující vlastnictví brtí, jejich značení vlastnickými znaky a tresty za jejich poškození nebo krádež medu.
S postupujícím odlesňováním, rozvojem zemědělství a příchodem praktičtějších úlových systémů v osmnáctém a devatenáctém století brtnictví v českých zemích postupně zaniklo a bylo nahrazeno chovem včel v dřevěných úlech na stanovištích blízko lidských sídel. Přesto se tradice brtnictví v posledních desetiletích částečně obnovuje díky nadšencům a spolkům, kteří provozují brtnictví jako formu přírodě blízkého, tzv. lesního včelaření, a připomínají tak jednu z nejstarších kapitol vztahu člověka a včely na našem území.