Včelařství patří k nejstarším lidským činnostem – první doklady o záměrném sběru medu pocházejí z jeskynních maleb starých přes 8 000 let (Cueva de la Araña, Španělsko). Starověký Egypt znal chov včel ve válcových hliněných úlech již před 4 500 lety; med byl považován za potravu bohů a balzamovalo se jím tělo faraonů. V řeckém a římském světě byl med základním sladidlem a léčivem.
Středověké evropské včelařství bylo spojeno s kláštery – mniši chovali včely pro vosk (svíčky) i med (sladidlo, medovina). V českých zemích jsou první písemné zmínky o včelařství z 10.–12. století; brtnictví (chov včel v dutých stromech) bylo rozšířenou praxí až do novověku. Přelom nastal v roce 1851, kdy František Huber a Jan Dzierzon objevili principy pohyblivého plástového hospodaření a Lorenzo Langstroth patentoval nástavkový úl.
20. století přineslo industrializaci včelařství: motorizované medomety, umělé oplodnění matek, globální obchod s medem a vznik mezinárodních organizací (Apimondia, 1897). Zároveň přišla první masová krize – zavlečení Varroa destructor z Asie v 70.–80. letech vedlo k radikálnímu přehodnocení způsobu péče o včelstva. Dnes včelařství balancuje mezi tradicí, vědou a narůstajícím tlakem na udržitelnost.