Jednoduchá oka, odborně nazývaná ocelli (jednotné číslo: ocellus), jsou tři malá, klenule tvarovaná oka umístěná na temeni hlavy všech dospělých včel. Tvoří rovnoramenný trojúhelník: jedno mediální ocellum je situováno uprostřed čela, dvě laterální ocelli jsou symetricky po stranách. Tato oka jsou vývojově i funkčně zcela odlišná od složených očí a slouží k odlišným účelům.
Strukturně je každé ocellum tvořeno jednoduchou, silně zakřivenou rohovkovou čočkou (lens), vrstvou průhledných buněk (vitreous body), skupinou světlocitlivých retinálních buněk a pigmentovým slupcem bránícím průniku světla ze stran. Na rozdíl od složených očí nejsou ocelli schopna tvořit ostrý obraz – rohovka je příliš zakřivená a ohnisková vzdálenost je menší, než je vzdálenost k retině. Tato optická vlastnost je záměrná: ocelli jsou vynikajícími detektory celkové intenzity světla, ale nikoli zobrazovacím systémem.
Hlavní funkcí ocellů je detekce intenzity světla a pomoc při stabilizaci letu. Jsou extrémně citlivé na změny osvětlení a reagují mnohem rychleji než složené oči – jejich časové rozlišení (flicker fusion rate) je velmi vysoké. Měřením celkové intenzity světla dopadajícího shora pomáhají včele udržet stabilní letovou polohu vůči horizontu – fungují jako přirozený umělý horizont nebo gyroskop. Výzkumy ukázaly, že včely s experimentálně překrytými ocelly se při letu chovají nestabilně, točí se a mají obtíže s udržením výšky.
Ocelli jsou rovněž zapojeny do regulace cirkadiánního rytmu (biologické hodiny). Jsou citlivé na cykly světlo–tma a pomáhají synchronizovat fyziologické a behaviorální procesy se střídáním dne a noci. To vysvětluje, proč včely vylétají za potravou převážně ve specifické denní doby, kdy konkrétní rostliny produkují nejvíce nektaru – přizpůsobení cirkadiánního rytmu fenologii rostlin je zásadní pro maximální efektivitu sběru.
Zvláštní roli hrají ocelli při navigaci za šera – v časném ránu nebo za soumraku, kdy je světlo slabší, jsou ocelli jako první schopny detekovat světelný práh a „probouzejí“ včelu k aktivitě. Jejich extrémní světelná citlivost jim umožňuje registrovat osvit dřív, než jsou k tomu schopny složené oči. Kombinace obou typů zrakových orgánů tak vytváří dokonalý vizuální systém přizpůsobený různým světelným podmínkám – od šera po oslnivé polední slunce.
Fylogeneticky jsou ocelli velmi starobylou strukturou přítomnou u většiny létajícího hmyzu. U lapavců a vodních brouků, kteří nepotřebují stabilizaci letu ve třech dimenzích, jsou ocelli redukované nebo chybí. Jejich zachování a rozvinutost u sociálního blanokřídlého hmyzu (včely, vosy, čmeláci, mravenci s křídly) svědčí o jejich funkční důležitosti pro orientaci a koordinaci kolektivního života.