Jedový aparát medonosné včely zahrnuje dvě anatomicky a biochemicky odlišné žlázy: kyselou jedovou žlázu (acidní žláza, hlavní zdroj jedu) a alkalickou žlázu nazývanou Dufourova žláza. Obě žlázy ústí do jedové komory (bulbu), odkud je jed vtlačován svalovými kontrakcemi žihadlového aparátu do rány při bodnutí. Jedové žlázy jsou přítomny pouze u dělnic a královen; trubci je nemají, protože jim chybí celý žihadlový aparát.
Kyselá jedová žláza (glandula acida) je párová tubulózní žláza produkující vlastní jed. Tvoří výrazně viditelnou trubicovitou strukturu s větvemi tvaru V nebo Y, uloženou v dutině zadečku. Sekreční buňky žlázy produkují jedový koktejl, který se akumuluje v jedovém váčku (reservoiru) – pevné membránové váčce schopné pojmout přibližně 0,15–0,3 mg sušiny jedu. Váček je obalen tenkou ale pevnou membránou chránící okolní tkáně před působením vlastního jedu.
Složení včelího jedu (apitoxinu) je mimořádně komplexní a fascinující. Hlavní složkou (50–55 % sušiny) je melittin – peptid s 26 aminokyselinami, který narušuje fosfolipidové dvojvrstvy buněčných membrán, způsobuje hemolýzu (rozpad červených krvinek), aktivuje zánětlivé kaskády a je zodpovědný za pálivou bolest po bodnutí. Druhou klíčovou složkou je fosfolipáza A2 (10–12 % sušiny) – enzym štěpící fosfolipidy buněčných membrán a zároveň silný alergen zodpovědný za IgE-mediované alergické a anafylaktické reakce. Třetí důležitou složkou je apamin (2–3 %) – neurotoxický peptid blokující specifické draslíkové kanály v nervovém systému. Dalšími složkami jsou hyaluronidáza (rozkládá pojivovou tkáň a umožňuje šíření jedu do tkáně), MCD-peptid (degranuluje žírné buňky aktivující zánět), adolapin (má protizánětlivé a analgetické účinky) a histamin.
Včelí jed byl intenzivně studován pro své potenciální terapeutické účinky – oblast zvaná apiterapie. Melittin vykazuje in vitro antimikrobiální, protinádorové a antivirové vlastnosti; výzkumy ukázaly aktivitu proti HIV, herpes simplex viru a některým bakteriím. Apamin je cenným farmakologickým nástrojem pro studium draslíkových iontových kanálů v neurovědách. Fosfolipáza A2 z včelího jedu je využívána jako vědecký nástroj v biochemickém výzkumu. Klinické studie apiterapie u revmatoidní artritidy, Parkinsonovy nemoci, roztroušené sklerózy a neuropatické bolesti jsou v různých fázích a výsledky jsou slibné, i když stále potřebují větší kontrolované klinické ověření.
Jedová žláza je od vylíhnutí dělnice prázdná a postupně se plní během prvních dnů života. Maximální zásobu jedu má dělnice kolem 2–3 týdnů věku. Po každém bodnutí (které dělnici stojí život, pokud bodla savce) je jedový aparát ztracen. Starší sběračky, které přežily (protože bodaly hmyz), mají zásobu jedu různě vyčerpanou. Produkce jedu je energeticky nákladný proces – biosyntéza proteinů a peptidů jedu spotřebovává značné množství energie a aminokyselin z potravní zásoby dělnice.
Složení jedu se liší v závislosti na stáří dělnice, rase, ročním období a dokonce na dietě kolonie. Jarní jed vykazuje vyšší biologickou aktivitu než zimní; dělnice krmené pylem bohatým na esenciální aminokyseliny produkují enzymaticky aktivnější jed. Tyto variace jsou předmětem aktuálního výzkumu, zejména v kontextu apiterapeutických aplikací, kde kvalita jedu přímo ovlivňuje terapeutický výsledek.