Medonosná včela je vybavena dvěma páry blanitých křídel: předním párem (alae anteriores) a zadním párem (alae posteriores). Přední křídla jsou výrazně větší a tvoří primární aerodynamickou plochu; zadní křídla jsou menší a za klidového stavu jsou přeložena pod předními podél boků těla tak, aby nepřekážela při pohybu v úzkých prostorách úlu. Při letu se oba páry automaticky sespojí a fungují jako jedna aerodynamická plocha.
Anatomicky jsou křídla tenké, průsvitné blány ze dvou vrstev epidermálních buněk (dorZální a ventrální vrstva), zpevněné sítí tuhých žilek (venae) tvořených hemolymfou vyplněnými chitino-proteinovými trubicemi. Vzor žilkování (venace) je druhově specifický a používá se jako taxonomický znak pro identifikaci a klasifikaci druhů a ras včel. Na žilkách jsou umístěny mechanosenzorické orgány (campaniformní sensoria) registrující deformaci křídla, vzdušné proudění a vibrace.
Propojení předního a zadního křídla je realizováno soustavou hamulí – řadou malých háčků na předním okraji zadního křídla, které se při letu přichytí na záhyb (jugum) podél zadního okraje předního křídla. Toto propojení zajišťuje, že oba páry křídel se pohybují synchronně jako jedna plocha, čímž se maximalizuje aerodynamická efektivita. Při přistání se háčky uvolní a křídla se složí nezávisle do klidové polohy.
Letová frekvence – počet úderů křídel za sekundu – je u medonosné včely přibližně 200–230 Hz. Tato frekvence je v zásadě vyšší, než umožňuje přímé nervové řízení (nervový systém může vysílat signály maximálně asi 100× za sekundu). Tento zdánlivý paradox je řešen fyziologicky asynchronními (fibrilárními) letovými svaly: tyto svaly se nezkracují na každý nervový impuls, ale po zahájení nervovým signálem začnou rezonovat vlastní frekvencí díky elasticitě hrudního skeletu. Antagonistické svaly se střídavě napínají a uvolňují ve složité mechanické rezonanci.
Letová rychlost dělnice při běžném sběrném letu je průměrně 20–25 km/h, při návratu s nákladem mírně nižší. Maximální rychlost bez nákladu může přesahovat 30 km/h za příznivého větru. Výdrž při letu závisí na zásobách energie v medonosném váčku – sběračka s plným váčkem nektaru může letět přibližně 40–60 minut bez doplnění. Za celý sběrný život (přibližně 3 týdny létání) uletí jedna dělnice vzdálenost srovnatelnou s okruhem zeměkoule.
Termoregulační role křídel je méně zřejmá, ale fyziologicky důležitá. Při přehřívání úlu větrají dělnice intenzivním mácháním křídel u vletového otvoru (ventilátoři), čímž přivádějí čerstvý vzduch do úlu a odvádějí přehřátý. Při výrobě medu urychluje vějířování křídel nad otevřenými buňkami odpařování vody z nektaru. Při zahřívání plodu sdílejí svalnatá křídla produkované teplo s okolím. Bzukot produkovaný kmitáním křídel (přibližně 230–250 Hz) je důležitým informačním signálem: různé vzorce bzukotu při tanci, při nakrmení, při poplašení nebo při rojení nesou odlišné informace, vnímané ostatními dělnicemi pomocí Johnstonových orgánů v tykadlech.