Medonosný váček, latinsky ingluvies nebo crop, je specializovaná část předního trávicího traktu medonosné včely sloužící k přepravě nektaru, vody a dalších tekutých substrátů z místa sběru do úlu. Jedná se o dilatovatelný (rozpínatelný) orgán schopný pojmout přibližně 40–80 mg tekutiny, přičemž průměrná hmotnost prázdné dělnice je 90–100 mg. Plný medonosný váček tedy odpovídá hmotnostně přibližně 70–80 % prázdné dělnice – naplno naložená sběračka letí s nákladem téměř rovnajícím se její vlastní hmotnosti.
Anatomicky navazuje medonosný váček na jícen (oesophagus), který vychází z hltanu za hlavou a jako tenká trubice prochází hrudí do zadečku. Stěna váčku je tvořena tenkou, ale elastickou vrstvou buněk s minimálním množstvím svalových vláken – na rozdíl od pravého žaludku (středního střeva) nemá váček výraznou trávicí funkci. Vnitřní epitel váčku je vybaven sekrečními buňkami aktivně vylučujícími enzymy do přenášeného obsahu, čímž zahájena fermentační a enzymatická přeměna nektaru ještě při transportu.
Nejdůležitějším enzymem přidávaným v medonosném váčku je invertáza (sacharáza, β-fruktosidáza), která katalyzuje přeměnu sacharózy (hlavního cukru nektaru rostlin) na glukózu a fruktózu. Tato přeměna je první a klíčová fáze výroby medu – probíhá již při přepravě nektaru a pokračuje po jeho uložení do plástů a opakovaném zpracování dělnicemi. Nektar s původní sacharózou se postupně přeměňuje v med převážně tvořený invertovanými cukry.
Medonosný váček je od pravého žaludku oddělen proventrikulum (žaludečním ústím, ventriculus cardiacus), tvořeným čtyřmi laloky obklopenými svěrači. Tato struktura funguje jako dávkovací ventil: propouští malé množství nektaru do trávicího traktu pro vlastní energetickou spotřebu včely, ale brání přestupu většiny obsahu do žaludku, kde by byl stráven namísto dopraven do úlu. Díky tomuto mechanismu dokáže létající sběračka nést medonosný váček téměř plný, přičemž do vlastního trávicího ústrojí se dostane jen minimum.
Po návratu do úlu přenáší sběračka nektar z medonosného váčku do úst přijímacích dělnic přímo trofylaxí – vydávením obsahu váčku přes proboscis do ústní dutiny přijímající včely. Přijímací dělnice pak nektar dále zpracovávají: opakovaně ho polykají a regurgitují, přidávají další enzymy (invertázu z hltanových žláz, glukooxidázu přeměňující glukózu na glukonolakton a peroxid vodíku), odpařují přebytečnou vodu rozptylem do vzdušného prostoru buněk a vějířováním křídel. Tento kolektivní transformační proces trvá jeden až tři dny.
Výsledkem zpracování je med s vlhkostí pod 18–20 %, vysokou koncentrací invertovaných cukrů, kyselou hodnotou pH (3,4–4,5) a přirozeně vzniklým peroxidem vodíku zajišťujícím antimikrobiální ochranu. Teprve takto zralý med je dělnicemi uzavřen voskovými víčky a je schopen dlouhodobé konzervace bez kažení. Medonosný váček je tak startovním bodem složitého biotechnologického procesu, jehož výsledkem je jeden z nejunikátnějších přírodních produktů na světě.