Stavitelka, nazývaná také voskařka, je dělnice v přechodné fázi mezi péčí o plod a sběrem potravy, jejímž hlavním úkolem je stavba a oprava plástů. Tuto roli zastávají včely přibližně mezi dvanáctým a osmnáctým dnem věku, kdy dosahují maximální aktivity jejich voskotvorných žláz umístěných na spodní straně zadečku.
Vosk vzniká jako produkt žláz ve formě tenkých šupinek, které stavitelka pomocí nožiček přenáší k ústnímu ústrojí, kde jej hněte a mísí se sekretem mandibulárních žláz, čímž vzniká tvárná hmota vhodná ke stavbě. Z takto upraveného vosku pak včely společně budují charakteristickou šestibokou strukturu plástu – tvar, který při minimální spotřebě materiálu poskytuje maximální pevnost a využitelný prostor pro plod i zásoby.
Stavba plástu není prací jedné včely, ale kolektivním dílem desítek až stovek stavitelek pracujících současně na různých místech plástu. Rychlost stavby závisí na síle včelstva, teplotě v úlu (vosk je tvárný jen při dostatečném teple) a na intenzitě snůšky – v období vydatného přínosu nektaru včely stavějí nejrychleji, protože potřebují prostor pro ukládání zásob.
Kromě stavby nových plástů se stavitelky podílejí i na jejich údržbě: opravují poškozené buňky, zavíčkovávají buňky se zralým medem nebo dozrávajícím plodem a přestavují buňky podle aktuální potřeby včelstva mezi menšími dělnickými a většími trubčími. Přebytečný vosk využívají i k tmelení drobných škvír ve spojení s propolisem.
Pro včelaře má znalost tohoto životního stadia praktický význam především při práci s mezistěnami – dává-li se do úlu rámek s mezistěnou v období, kdy včelstvo má dostatek stavitelek a probíhá snůška, plásty se vystavějí rychle a kvalitně. Naopak při nedostatku stavitelek nebo slabé snůšce může být stavba pomalá, nepravidelná nebo včely mezistěnu vůbec nezpracují, což je jeden z důvodů, proč včelaři sledují tzv. stavební pud jako ukazatel vhodnosti podmínek pro rozšiřování díla.