Strážkyně, česky také hlídačka úlu, je dělnice, která po určitou část svého života – typicky ve věku kolem tří týdnů, tedy krátce před přechodem k létání – vykonává ochrannou funkci u vstupu do úlu neboli česna. Jejím úkolem je rozeznávat příslušníky vlastního včelstva od cizích včel, vos, sršňů či jiných vetřelců a bránit vstupu nežádoucím jedincům.
Rozpoznávání „svých“ a „cizích“ včel probíhá na základě kolonijního pachu – směsi feromonů a látek z potravy, které jsou charakteristické pro dané včelstvo a ulpívají na kutikule každé včely. Strážkyně kontroluje přilétající včely pomocí tykadel a čichových receptorů; pokud ucítí odlišný pach, cizí včelu buď odežene, nebo v případě pokusu o vniknutí dojde ke krátkému souboji, často se zapojením dalších strážkyň.
Kromě obrany proti cizím včelám (typicky při pokusech o loupež zásob) strážkyně reagují i na větší predátory – sršně, vosy nebo hlodavce. Při napadení silnějším nepřítelem uvolňují poplašný feromon, který mobilizuje další včely k obraně, případně k charakteristickému shlukování a zahřívání útočníka (tzv. tepelná koule), jak je známo zejména u některých asijských poddruhů včely medonosné v obraně proti sršni asijskému.
Počet strážkyň u česna se přizpůsobuje aktuální hrozbě – v klidném období jich bývá jen několik, zatímco při zvýšeném tlaku loupežících včel nebo přítomnosti predátorů se jejich počet násobně zvyšuje a chování se stává agresivnějším. Tato schopnost rychlé mobilizace obrany je dalším příkladem toho, jak včelstvo funguje jako koordinovaný „superorganismus“.
Pro včelaře je pozorování aktivity strážkyň užitečným diagnostickým nástrojem: zvýšený neklid a soubojové chování u česna často signalizuje probíhající loupež, blízkost sršní nebo obecně stresovou situaci ve včelstvu. Naopak úplná absence obranné reakce může ukazovat na oslabené nebo nemocné včelstvo neschopné efektivní obrany, což bývá typické například u silně zamořených nebo umírajících kolonií.