Termoregulace hnízda je schopnost včelího společenstva aktivně udržovat stabilní teplotu uvnitř úlu, zejména v oblasti plodového hnízda, bez ohledu na výrazně kolísající venkovní teploty. Na rozdíl od jednotlivého hmyzu, který je zpravidla teplotně závislý na okolním prostředí (poikilotermní), dokáže včelí kolonie jako celek fungovat prakticky jako homeotermní organismus – tedy udržovat si vlastní, relativně konstantní vnitřní teplotu, a to díky společné, koordinované činnosti tisíců jedinců. Tento jev bývá označován také jako sociální termoregulace a je jedním z klíčových předpokladů, které umožnily včelám kolonizovat i mírné a chladné klimatické pásmo.
Optimální teplota v centru plodového hnízda se pohybuje v úzkém rozmezí přibližně 34 až 35 °C a je udržována po celý rok, kdy je v úlu přítomen plod – tedy prakticky nepřetržitě od jara do podzimu a částečně i v mírnější zimě. Přesnost tohoto udržování je pozoruhodná: odchylky o pouhé 1 až 2 °C mohou nepříznivě ovlivnit vývoj larev, jejich pozdější tělesnou stavbu, schopnost učení a orientace, či dokonce vést k vrozeným vývojovým vadám, pokud jsou dlouhodobější nebo výraznější.
Při přehřátí hnízda včely teplotu snižují především vějířováním (viz ventilace úlu) a odpařováním donesené vody, zatímco za chladu využívají opačný mechanismus – shlukují se do těsného chomáče a rozechvíváním letových svalů (bez pohybu křídel) generují teplo metabolickou aktivitou, podobně jako to dělá savčí svalovina při svalovém třesu. Včely na povrchu chomáče se navíc pravidelně střídají s včelami uvnitř, aby žádná jedinec nebyl vystaven chladu příliš dlouho, a chomáč jako celek se pomalu přesouvá po plástech směrem k zásobám medu, které v zimě slouží jako palivo pro udržování tepla.
Termoregulace hnízda úzce souvisí s dalším typem shlukování, tzv. zazimovacím (zimním) chomáčem, který ovšem funguje na poněkud jiném principu než letní udržování teploty plodu – v zimě, kdy plod chybí nebo je ho jen málo, udržují včely nižší teplotu na povrchu chomáče (kolem 20 až 30 °C) a vyšší v jeho jádru, zatímco v období aktivního plodování musí zůstat vysoká a stabilní teplota prakticky v celém objemu plodového hnízda. Energetická náročnost termoregulace je značná – právě proto je pro přežití včelstva klíčové mít dostatečné zásoby medu jako zdroje energie, zejména během dlouhé zimy nebo chladných jarních period s intenzivním plodováním.
Pro včelaře má znalost termoregulace praktický dopad na řadu rozhodnutí: na volbu materiálu a tloušťky stěn úlu (dřevo, polystyren), na zateplení úlu na zimu, na velikost zimního prostoru odpovídající síle včelstva (příliš velký prostor znamená vyšší energetické ztráty), i na načasování jarních prohlídek, kdy je nutné pracovat rychle a neochlazovat zbytečně dlouho otevřené plodové hnízdo. Také nadměrné kouření při prohlídkách nebo zbytečně časté a dlouhé otevírání úlu v chladném počasí zatěžuje termoregulační schopnosti včelstva a může nepříznivě ovlivnit vývoj plodu.

