Trofolaxe je odborný název pro vzájemné předávání potravy mezi jednotlivými včelami v rámci včelstva, prováděné ústy z úst do úst (odborně tzv. stomodeální trofolaxe). Jde o jeden ze základních mechanismů, díky nimž včelí společenstvo funguje jako propojený „superorganismus“ – potrava přijatá jen částí včel se rychle rozprostírá mezi všechny členy kolonie bez ohledu na to, zda měly samy možnost nasát nektar nebo se nakrmit medem ze zásobních plástů. Termín pochází z řeckých slov „trofé“ (výživa) a „laxis“ (rozdělování, sdílení) a používá se obecně v biologii sociálního hmyzu, tedy i u mravenců, vos nebo termitů.
Mechanismus trofolaxe spočívá v tom, že včela nabídne kapku tekutiny (nektaru, medu naředěného slinami, případně vody) na špičce vysunutého sosáku druhé včele, která ji nasaje. Tento akt často iniciuje včela, která má tekutinu přebytek nebo ji chce sdílet, ale stejně tak o krmení může „požádat“ hladová včela dotykem tykadel na hlavu nebo ústní ústrojí sytější sousedky – tímto dotykovým signálem spouští tzv. žadonící reflex (begging reflex), na který sytá včela typicky reaguje nabídnutím kapky potravy. Výměna trvá jen několik sekund, avšak během dne se v úlu odehrávají tisíce takových kontaktů, takže se potrava i s ní spojené chemické látky během několika hodin rozšíří prakticky po celém včelstvu.
Trofolaxe nemá pouze výživovou funkci, ale slouží i jako klíčový komunikační kanál. Spolu s předávanou potravou se šíří i tělesné pachové látky (kutikulární uhlovodíky) charakteristické pro dané včelstvo, díky nimž si včely udržují jednotný „pach kolonie“ a dokážou rozeznat cizí včely při pokusu o vniknutí (zabezpečovaný strážkyněmi). Stejně tak se trofolaxí šíří feromon matky (tzv. matčí látka), který matka sama nešíří aktivně, ale který si od ní přebírají doprovodné včely a dále ho trofolaxí předávají po celém úlu – to je základní mechanismus, jímž se informace o přítomnosti a „zdraví“ matky dostává i do nejvzdálenějších koutů úlu.
Kromě přenosu informací má trofolaxe význam i pro celkovou fyziologii kolonie: umožňuje efektivně přerozdělovat energetické zdroje podle aktuální potřeby (např. přednostní krmení larev, matky nebo včel provádějících energeticky náročné činnosti jako stavba plástů či regulace teploty), a podílí se také na šíření prospěšných mikroorganismů střevní mikroflóry mezi členy kolonie. Bohužel stejnou cestou se ale mohou šířit i některé patogeny a nákazy přenášené trávicím traktem, což z trofolaxe činí i rizikový faktor při přenosu chorob uvnitr silně propojeného včelstva.
Pro včelaře je pochopení trofolaxe důležité především při posuzování rychlosti šíření látek v úlu – ať už jde o léčiva podávaná ve formě potravy (např. cukerného roztoku s přípravkem proti varroáze), nebo naopak o rychlost, s jakou se mezi včelami rozšíří patogen při onemocnění. Trofolaxe je také důvodem, proč funguje řada diagnostických a léčebných postupů založených na krmném roztoku – účinná látka se díky ní sama rozšíří po celém včelstvu, aniž by musela přijít do přímého kontaktu s každou jednotlivou včelou.