Trubčí sbor, v odborné literatuře označovaný také jako shromaždiště trubců (anglicky „drone congregation area“, zkráceně DCA), je konkrétní místo v krajině, kam se opakovaně a po celé generace slétávají pohlavně dospělí trubci z mnoha různých včelstev v okolí za účelem páření s létajícími panenskými matkami. Jde o jeden z nejpozoruhodnějších a dodnes ne zcela objasněných jevů v biologii včely medonosné, protože tato místa jsou co do polohy pozoruhodně stálá – trubci a matky je vyhledávají rok co rok, dokonce i desetiletí, aniž by tam byl na první pohled zjevný důvod (žádný nápadný zdroj potravy ani vizuální orientační bod).
Trubčí sbory se obvykle nacházejí ve výšce 10 až 30 metrů nad zemí, často nad mírně vyvýšeným terénem, okrajem lesa, roklí nebo jinou terénní nerovností, a bývají poměrně malé, s průměrem řádově desítek až stovek metrů. Uvnitř takového shromaždiště se za příznivého teplého a bezvětrného počasí, typicky v odpoledních hodinách, může kroužit současně několik tisíc až desítek tisíc trubců pocházejících z mnoha desítek různých včelstev vzdálených i několik kilometrů, což významně přispívá ke genetické rozmanitosti páření a brání příbuzenskému křížení v rámci jediné populace.
Panenská matka, která je pohlavně dospělá zhruba pátý až šestý den po vylíhnutí, vylétává na jeden nebo více snubních (svatebních) proletů právě do takových shromaždišť, kde se paří postupně s několika až přibližně deseti až dvaceti trubci během jednoho nebo více letů. Přitažlivost matky pro trubce je zajištěna zejména pohlavním feromonem vylučovaným kusadlovou žlázou (hlavní složkou je kyselina 9-oxo-2-decenová, tzv. „queen substance“), který trubci vnímají svými výrazně zvětšenými složenýma očima a mohutnými tykadly uzpůsobenými k detekci feromonu na velkou vzdálenost.
Mechanismus, jak trubci a matky nacházejí přesně totéž místo generaci za generací, není dosud plně objasněn – uvažuje se o kombinaci geomagnetických, topografických a čichových orientačních vodítek, případně o tom, že samotné shromáždění velkého množství trubců vytváří detekovatelný „signál“ (zvukový, pachový nebo vizuální), který přitahuje další trubce a udržuje tak sbor aktivní. Jisté je, že zničení výrazné terénní dominanty v okolí (např. vykácení starého stromu) může existující trubčí sbor přesunout jinam, zatímco jinde přetrvávají desítky let beze změny.
Pro praktické včelaření má znalost trubčích sborů význam především při šlechtitelské práci a řízeném páření matek. Protože se v jednom sboru mísí trubci z velkého okolí, je přirozené páření na volno prakticky nekontrolovatelné z hlediska genetiky otce – proto šlechtitelé matek využívají buď izolované páření stanice (odlehlé oblasti bez cizích trubčích včelstev v okolí), nebo instrumentální (umělou) inseminaci, chtějí-li zajistit páření se známými, vybranými trubci. Znalost polohy trubčích sborů v okolí stanoviště pomáhá včelařům odhadnout riziko nežádoucího křížení při odchovu vlastních matek.

