Tykadla (antennae) jsou jedním z nejdůležitějších smyslových orgánů medonosné včely a slouží jako multisenzorický aparát integrující informace z okolního prostředí. Každá včela má jeden pár tykadel upevněných v jamce na přední části hlavy. Stavbou jsou segmentovaná a skládají se ze tří anatomicky odlišných částí: scapu (první, nejdelší článek přirostlý k hlavě kloubem umožňujícím rotaci), pedicelu (druhý článek, v němž sídlí Johnstonův orgán) a flagella – bičíkovité části složené z dalších článků. U dělnic a královen má flagellum 10 článků, u trubců 11 článků.
Povrch tykadel je pokryt tisíci senzorických receptorů různých typů. Nejdůležitějšími jsou mechanoreceptory (trichodea sensilia, campaniformia sensilia), které registrují dotek, vibrace a vzdušné proudění; chemoreceptory (basiconica, coeloconica, ampullacea sensilia) pro čich a chuť; hygroreceptory citlivé na vlhkost vzduchu; a termoreceptory reagující na teplotní gradient. Tato pestrá sada senzorů dělá z tykadel skutečné multifunkční analyzátory prostředí.
Čichový aparát tykadel je naprosto výjimečný. Na jednom flagellu dělnice se nachází přibližně 3 000 chemoreceptorů (placodea sensilia) schopných detekovat feromony, vůni nektaru, pylovou stopu a další chemické signály s neuvěřitelnou citlivostí – v řádech molekul na kubický centimetr vzduchu. Tato citlivost přesahuje schopnosti mnoha savců. Díky ní dokáže včela rozlišit desítky tisíc různých pachů, lokalizovat zdroj květu ze vzdálenosti stovek metrů, rozpoznat spolučlenkyně kolonie (každá kolonie má specifický chemický podpis) a detekovat invazi parazita nebo cizorodou látku v úlu.
Tykadla jsou rovněž nástrojem komunikace uvnitř kolonie. Při von Frischově tanci (vrtivý tanec sběračky) používají přihlížející včely tykadla k vnímání vibrací přenášených substrátem plástů prostřednictvím Johnstonova orgánu a ke sledování pohybů tančící včely. Taktilní komunikace prostřednictvím tykadel hraje roli při krmení, výměně potravy (trofylaxe) a rozpoznávání spolučlenek. Při kontaktu dvou včel dochází k rychlé antenální výměně informací o totožnosti, kastě a fyziologickém stavu jedince – jde o primitivní, ale vysoce účinný způsob sociální komunikace.
Termoregulační role tykadel je méně známá, ale důležitá: termoreceptory a hygroreceptory pomáhají včele volit optimální mikroklimat, regulovat svou aktivitu v teplotně heterogenním úlu a nacházet místa s ideální teplotou a vlhkostí vhodná pro výchovu plodu. Matky využívají termosenzory tykadel při výběru místa pro kladení vajíček.
Tykadla se pohybují díky specializovaným svalům umožňujícím rotaci v kloubu mezi scapem a hlavou a naklápění v kloubu mezi scapem a pedikelem. Tato pohyblivost umožňuje aktivní skenování prostředí a přesné zaměřování senzorů na konkrétní zdroje podnětů. Při čistění tykadel využívá včela specializovaný strigil – kartáčovitý aparát na předním páru noh, kde tibia a basitarsus tvoří štěrbinu s tuhými chlupy. Čistota tykadel je pro funkci senzorů kritická.