Zrání medu je přirozený biologický a fyzikálně-chemický proces, kterým včely v úlu přeměňují čerstvě nasbíraný, řídký a vodnatý nektar nebo medovici na hustý, stabilní a dlouhodobě skladovatelný med. Proces začíná už v medném váčku sběračky, kde se k nektaru přidávají první enzymy, a pokračuje intenzivně po jeho předání přijímacím včelám v úlu, které nektar opakovaně přijímají do kusadel a znovu vyvrhují, čímž zvyšují jeho povrch a urychlují odpařování přebytečné vody.
Souběžně s fyzickým odpařováním vody, podporovaným také aktivním větráním úlu vějířováním křídel u česna, probíhá enzymatická přeměna složitějších cukrů z nektaru, zejména sacharózy, na jednodušší cukry glukózu a fruktózu působením enzymu invertázy z hltanových žláz. Výsledkem tohoto souběžného zahušťování a enzymatického štěpení je med s výrazně nižším obsahem vody, vyšší hustotou a stabilitou, který na rozdíl od původního nektaru odolává kvašení a dlouhodobě se nekazí.
Za zralý je med považován ve chvíli, kdy obsah vody klesne přibližně pod hranici osmnácti až dvaceti procent, což včely samy signalizují zavíčkováním příslušných buněk tenkou voskovou vrstvou. Zkušený včelař proto med vytáčí teprve tehdy, když je zavíčkována podstatná část plástu, případně ověří zralost refraktometrem měřícím obsah vody přímo v nezavíčkovaném medu. Vytáčení nezralého medu s vyšším obsahem vody je jednou z nejčastějších chyb při sklizni, neboť takový med má sklon ke kvašení a rychlé ztrátě kvality během skladování.