Česká republika se může pochlubit bohatou tradicí včelaření sahající přes staletí. Od středověkých lesních včelařů přes barokní zahradní chov až po moderní vědecké přístupy 20. a 21. století – včelaření bylo vždy neoddělitelnou součástí české venkovské kultury. Pochopení historického vývoje nám pomáhá lépe ocenit to, kde se dnes nacházíme, a čerpat moudrost z tradic.
Středověké lesní včelaření
Nejstarší formy včelaření na území Čech a Moravy jsou spjaty s lesním prostředím. Tzv. lesní včelaři (bortvníci nebo bartníci) spravovali dutiny ve stromech – přirozené nebo uměle vytvořené úkryty pro divoká včelstva. Tato tradice, rozšířená po celé střední a východní Evropě, byla ekonomicky velmi důležitá – med byl vzácným sladidlem a vosk klíčovou surovinou pro svíčky v kostelích a palácích.
Bartníci měli zvláštní právní status a jejich právo na lesní včelíny bylo chráněno i zeměpanskými výnosy. Lesní včelaření nevyžadovalo přesun včelstev – dělníci sledovali přírodní kolonie a vybírali med jednou nebo dvakrát ročně, aniž by narušili chod včelstva.
Od košnice k rámkovému úlu
Přechod od primitivního lesního včelaření ke kultivovanému byl postupný. Postupně se rozšiřovaly košnice – splétané koše z proutí, slámy nebo lýka, ve kterých včely stavěly volně visící plásty. V košnicích se med vybíral destruktivně – větší část včelstva musela být hubena sírou, aby bylo možné plásty vyjmout. Tato metoda byla neefektivní a pro včelstvo fatální.
Průlomovým vynálezem 19. století byl pohyblivý rámek. Johann Dzierzon (1811–1906), slezský kněz a průkopník vědeckého včelaření, byl prvním, kdo detailně popsal parthenogenezi (vývoj trubců z neoplozených vajíček) a experimentoval s pohyblivými rámky. Díky jeho výzkumům bylo pochopení biologie včel povýšeno na vědu.
V roce 1851 Lorenzo Lorraine Langstroth (1810–1895) ve Spojených státech definoval optimální včelí prostor (bee space) – vzdálenost 6–9 mm mezi rámky a stěnami úlu, při které včely nevyplňují mezeru propolisem ani voskem. Tento objev umožnil výrobu pohyblivých rámků, které lze vyjímat bez ničení plástů. Langstrothův úl se stal základem moderního světového včelaření.
Vznik organizovaného včelaření v českých zemích
V druhé polovině 19. století vznikly první včelařské spolky v Čechách a na Moravě. Česká zemědelská rada a moravská zemská vláda podporovaly rozvoj moderního včelaření jako součást agrárního pokroku. Vydávaly se první české odborné příručky a časopisy – například „Hospodářský list včelařský“ a pozdější „Včelařství“.
V roce 1919, krátce po vzniku Československa, byl ustanoven Zemský svaz včelařů jako střechová organizace. Tento svaz se postupně rozrůstal a transformoval do dnešní podoby Českého svazu včelařů (ČSV), který byl obnoven po druhé světové válce a přeorganizován po roce 1989.
Výzkum a věda v českém včelaření
Výzkum včel v českých zemích má bohatou tradici. Výzkumný ústav včelařský ve Dole u Libčic nad Vltavou byl v 50. a 60. letech 20. století jedním z předních vědeckých pracovišť v Evropě. Čeští vědci přispívali k poznání biologie včel, šlechtění matek a boje s chorobami.
Příchod Varroa destructor do Evropy v 80. letech byl obrovskou výzvou pro celé světové včelařství. České vědecké kapacity se výrazně zapojily do výzkumu účinných metod léčby a záchranných strategií. Kyselina šťavelová, dnes jedna z nejpoužívanějších léčebných metod, byla testována a popularizována také díky českým výzkumníkům.
Včelaření jako kulturní dědictví
Včelaření je hluboce zakořeněno v české venkovské kultuře a folklóru. Včelaři byli v tradičních společnostech váženými osobami – jejich med byl cennou komoditou, jejich včely symbolem pracovitosti a pořádku. Včelařské rituály, povídky a přísloví jsou součástí českého folklóru.
Tradiční včelíny (stavby pro úly s přístřeškem) jsou součástí venkovské architektury a některé historické včelíny jsou chráněny jako kulturní památky. Muzea a skanzenové expozice v celé ČR uchovávají historické vybavení, staré úly a dokumentaci tradiční včelařské kultury.
Moderní vývoj a výzvy
Dnes je v České republice registrováno přibližně 60 000 včelařů s více než 700 000 včelstvy. Tato čísla řadí ČR mezi země s nejvyšší hustotou včelařů přepočítanou na obyvatele v Evropě. Moderní výzvy – varroáza, pesticidy, úbytek snůškové krajiny a klimatická změna – jsou aktuálními tématy, s nimiž se česká včelařská komunita aktivně vypořádává.
Zájem o včelaření v posledním desetiletí výrazně roste – i ve městech (tzv. městské včelaření na střechách budov) a mezi mladou generací. Tato renesance tradičního řemesla je nadějným signálem pro budoucnost českého včelaření a pro ochranu biodiverzity.